Odčunkování vlády přišlo hodinu po dvanácté, odčunkování lidovců bude běh na dlouhou trať.

Čunek lidovcům pomohl do politického záhrobí tím, že kariéristickou nenažranost obohatil o přidanou hodnotu těžko uvěřitelné hlouposti a nebývale primitivní prolhanosti.
Odchodem Jiřího Čunka z vlády iskončil nejtrapnější politický seriál od návratu demokracie do totalitou zdecimované české kotliny. Jeho hlavní hrdina po sobě zanechal destrukční dílo, nad nímž se tají dech: zesměšněného premiéra, vážně nahlodanou důvěru uvnitř vládní koalice a vlastní stranu balancující nad propadlištěm do mimoparlamentní bezvýznamnosti. Budiž tato sklizeň výstrahou všem partajím jsoucím v pokušení instalovat do svého čela nahodilou populistickou nulu, která se prostřednictvím doširoka rozevřené huby a kontroverzních starostenských skutků na chvíli zazdála být vycházející hvězdou tzv. velké politiky.

Není k přehlédnutí, že Čunkův rychlý vzestup i pád způsobila hlavně lidovecká personální bída. Jenom díky ní se mohl v rekordně krátké době stát šéfem strany a posléze i senátorem a místopředsedou vlády nýmand neschopný srozumitelně formulovat i tu nejjednodušší myšlenku, pokud se na ni vůbec zmůže. Žvanilům Čunkova druhu se může krátkodobě dařit pouze ve straně, jíž ani devatenáct polistopadových let nestačilo k tomu, aby se shodla na tom, co je vlastně zač a co chce resp. může nabídnout svým voličům. Z tohoto hlediska je Čunek typický křesťanský demokrat.

Dosavadní strategie lidovců, být jaksi ve vládě a zároveň si jistit dvířka vedoucí k vládě příští, je protivná jako všechno obojetné. Kdo chce lidovce mít u socialistů, je naštvaný, a kdo vidí lidovecký osud napravo, je naštvaný také. Doba, kdy bral lidovce do vlády každý, protože musel, je pryč. Paroubek, který má své komunisty, je nepotřebuje už teď, a co se stane na pravici, může snadno vést k témuž: mandáty lidovců už k sestavení vládní většiny nestačí, případně jich není potřeba. Budou dál opakovat svou mantru o rodině, dětech, drogách, sázkových kancelářích, potratech a sociálním aspektu trhu, ale budou to říkat kdesi mimo politiku - tak věští lidoveckou budoucnost Mladá fronta Dnes. A někde v hloubi tohoto proroctví se líhnou právě takoví šašci, jakým se ukázal být odstupujícící vsetínský všespasitel.

Dokazuje to veletrapnost, která bezprostředně předcházela Čunkovu odchodu ze Strakovky. Vicepremiér, který pro samé soukromé aféry nezvládal výkon svěřených vládních funkcí, předhodil Topolánkovi k odvolání jednoho z nejlepších ministrů, Miroslava Kalouska, což hloupě odůvodnil tím, že tento jeho stranický sok je nedosti křesťanskodemokratický. Když mu ten sebezáchovný trik nechtěl projít, pokusil se v paláci Charitas zorganizovat vzpouru proti ohlášené vládní rekonstrukci s tím, že pouze zůstanou-li v kabinetu zachováni všichni lidovci, bude KDU-ČSL ochotna milostivě dovládnout s modrými a zelenými koaličními partnery do konce řádného funkčního období. Na okamžik se zdálo, že mu ten trik vyjde, jenže vzápětí jeho trápení ukončili Kalouskovi přízivci, kteří se už nemohli dívat na to, k jak truchlivým koncům se jediná křesťanská strana v Česku dočunkovala. Zdá se teď být jen otázkou času, kdy se po vládě definitivně odčunkuje i sama KDU-ČSL.

Jenže co potom, když její základní problém trvá? Kdo se ujme řízení nej-méně vedví rozdělené partaje, když všichni, kteří v ní něco znamenají, už u kormidla stáli a odešli nebo byli odejiti z kapitánského můstku jako zpráskaní psi? Nevytáhnou lidovci z klobouku zase nějakého Čunkovi podobného troubu, který k svému domnělému prospěchu vy-užije známé poučky, že mezi slepými je jednooký králem? Zdá se to být dost pravděpodobné ve straně, která si za bezmála dvacet let nevychovala žádnou výraznou osobnost a sotva si v dohledné době nějakou vychová, když čím dál méně Čechů shledává užitečným ji volit, natož aby v ní funkcionařili.

V tuto chvíli je jediným uchazečem o Čunkovo nástupnictví v KDU-ČSL europoslanec Jan Březina, letitý stranický harcovník, kterého upřímně trápí současný neutěšený stav jeho partaje. V obsáhlém rozhovoru pro rudé Právo, který se uskutečnil ještě před Čunkovým vládním harakiri, se ten vzácný muž vyznal ze své bolesti, dokonce ani nešetřil kritickými slovy na adresu těch, kteří lidovecký úpadek způsobili, Čunka z nich nevyjímaje. Jenže na otázku, co hodlá učinit pro stranické zmrtvýchvstání, v sobě ani on nezapřel »starého psa«: Hlavně bychom měli straně vrátit důvěryhodnost. A to důsledným uplatňováním křesťanskodemokratické politiky a návratem k praktickým tématům. (...) Měli bychom řešit praktické problémy s ekonomickou krizí, s růstem nezaměstnanosti, se zadlužováním domácností... A hned vzápětí: O budoucnosti strany nerozhoduje předseda jiné strany, byť premiér. My jsme svébytný křesťanskodemokratický směr a já nevěřím ve spojování. Tak vida, jak blizoučko je od Březiny k Čunkovi! Nebyl to snad Jiří Čunek, kdo vyrukoval do války proti Kalouskovi s bubákem, že lidovce žene jako obětní stádo do dokořán rozevřeného občanskodemokratického chřtánu?

Marnost nad marnost, široko daleko nevidět v KDU-ČSL politika, který by své spolustraníky uměl přesvědčit o důležitosti koaličního potenciálu středové straničky, která přišla o extrabuřt pověstného jazýčku na vahách a jejíž budoucnost závisí na tom, jak rychle a zda vůbec tu mrzutou okolnost vezme na vědomí. Lidovci si natolik oblíbili »poslání« vládního ocásku s ambicí vrtěti psem, že se jej odmítají vzdát třeba i za cenu sebezničení. Ustrnuli hluboko v luxovské minulosti, kdy jim stabilní devítiprocentní podíl na exekutivní moci garantoval pohodlné přežívání v manželském svazku s kýmkoli, koho všeobecné volby vynesly k vládnímu korytu. Lhostejno zda momentální mlaskouni prožírali budoucnost nebo naopak škudlili ber kde ber, aby napravili následky obžerství svých předchůdců, bez asistence KDU--ČSL se vládnutí nikdy neobešlo. Teď už obejde a slaboduchý mektoň Čunek ani zdaleka není sám, kdo to ještě nepochopil. Pouze lidovcům pomohl do politického záhrobí tím, že kariéristickou nenažranost obohatil o přidanou hodnotu těžko uvěřitelné hlouposti a nebývale primitivní prolhanosti.

Za této situace si nejsem jist, jsou-li namístě nářky, že česká politika postupně směřuje k naplnění Klausova a Zemanova smluvněopozičního ideálu, to jest k existenci toliko dvou zlodějských megapartají, které se spolu budou navěky střídat u žlabu. Jednak si Češi nic lepšího nezaslouží, jednak není důvod oplakávat mocenské parazity, kteří prosluli leda tím, že kalné vody postkomunistické politiky kalí ještě víc všelijakými splašenými podvraťáky typu např. sestry Šojdrové nebo bratra Hovorky.
Petr Zavoral

Hlavni stranka